Páteční večer: Tradiční netradično

 Znáte to, když všichni okolo vás jsou veselí a usměvaví a mají báječnou náladu a všechno se jim daří, zatímco vám se kazí jedna věc za druhou a náladu máte pod psa?

Naprosto a úplně a přesně platí větička, kterou zpívá Tomáš Klus: ,,Když má člověk svý usměvavý stavy, celej svět se baví s ním... zatímco chceš-li brečet, musíš, člověče, sám." Schválně si to poslechněte. Tady.

Venku je nádherně. Takový podzimní léto. A já sedím v pátek odpoledne zavřená doma, pochmurně hledím z okna, říkám si, proč to všechno... A víte co? Kašlu na to. Jdu se bavit.

Ale jelikož moje zábava nespočívá v hektolitrech vypitého alkoholu a v cigaretovém dýmu, ti, kteří očekávali podobné vylomeniny, už by asi dál číst neměli. Těm ostatním důvěrně sdělím, že jsem svůj zábavný večer započala horkou vanou s bublinkama. Levandulovýma. Protože levandule je jedna z vůní, která mě dokáže nejvíc uklidnit (tak mě tak napadá, možná bych mohla sepsat seznam svých oblíbených vůní. Je jich totiž strašně moc. Jo, a pro ty odvážné, kteří dočetli až sem - jaká je vaše zamilovaná vůně?)

Pak se kouknout, jak zapadá slunce. To se děje právě teď. Celé nebe je fialovo-růžové a západ třpytivě zlatý. A bude pomalu přecházet do oranžova a krvavě rudé... Ach. Někdo je člověk denní, někdo noční... já jsem zkrátka člověk východů a západů :)

Po bublinkách a západu slunce mě čeká šálek horkého čaje. Černého. Protože on je zkrátka nejlepší. Já vím, že kdyby mě znalci čajů měli teď po ruce, asi by mě uškrtili, ale prostě je to tak:) Černý čaj, plátek citronu, dvě kostky cukru. Ideální. Jo, ale taky mám docela ráda takové ty indické (nebo čínské?) čaje, které nejsou ani sypané nebo sáčkované, ale jsou rozvíjející. Přesně tak. Vhodíte do vroucí vody takovou malou umolousanou nazelenalou kuličku a ona vám během pár minut vykvete třeba ve sladce vonící lilii. Mňam. A navíc úžasný zážitek (aspoň tedy pro mě). A jaké jsou vaše oblíbené čajíčky?:)

A k tomu čaji nesmí samozřejmě chybět film. Něco takového uklidňujícího, u čeho by se dalo schoulit pod peřinu a po čem by vás v noci neprobouzely noční můry. Něco, díky čemu se vám budou zdát ty vůbec nejbarvitější sny, jaké si jen dokážete představit. Přímo o srdci Francie, o Paříži. Konkrétně o pařížském Montmartru. Aha, uhádli jste, že:) Samozřejmě mluvím o Amélii z Montmartru.

Myslím, že nějak podrobněji rozebírat děj je zbytečné, tak jen opravdu hodně stručně - Amélie pochází, jak už je řečeno i ve filmovém názvu, z pařížské čtvrti Montmartre, která je takovým světem ve světě:) Pracuje jako číšnice v bistru a bedlivě pozoruje své okolí a postavy v něm (které mají ty nejrozmanitější charaktery). V Améliině životě se nikdy neudálo nic zvláštního, až na matčinu kuriózní smrt. Asi by zůstala smířená se svou osamoceností, kdyby jednoho dne neobjevila ve svém bytě ukrytý poklad a nerozhodla se, že bude lidem pomáhat a měnit jejich životy. V moři dobrých skutků, které páchá, se nakonec i na ni usměje štěstí a zamiluje se do sběrače vyhozených fotografií. Kdoví, jestli však sympatickému muži dovolí rozšifrovat své tajuplné zprávy...

A můj názor na film? Jeden z nejúžasnějších vůbec. Fakt. Musím říct, že se mě ta první nadšená vlna fanoušků Amélie nic moc nedotkla, říkala jsem si, že s tím všichni hrozně nadělají a že to určitě nebude nic extra a světoborného... Ale ono kupodivu je. Neumím to moc dobře popsat, asi nejlíp tenhle film vystihuje jeden komentář na čsfd.cz: ,,Ze začátku jsem měl s tímhle filmem dost velký problém. Byl jako spousta střepů, ve kterých jsem se zmateně přehraboval. A až ke konci se ty střepy spojily v jednu krásnou nádobu. A napodruhé už jsem viděl jenom tu nádobu, nádhernou, bez sebemenšího kazu."

By the way, jaký je váš plán na večer?