Drž mě pevně, miluj mě zlehka (Robert Fulghum)

 Coby milovník všech výtvorů Roberta Fulghuma jsem toužila po jeho novém díle už pěknou řádku dní. A dočkala jsem se! Je to vlastně trochu s podivem, protože nemám ani narozeniny, ani svátek, ani jsem neudělala nic, čím bych si tu úžasnou knihu zasloužila... A stejně jsem ji dostala. Krásné překvapení.

,,Život je jako divadlo," tvrdí Robert Fulghum. Jevištěm jeho nového románu o tangu a tangueros (čili tanečnících tanga) se stává seattleská tančírna Century, která pro něj nepředstavuje ani tak konkrétní prostor jako spíš všechny příběhy, které se na parketu i v jeho okolí odvíjejí. Ve svém novém díle ale zůstává autor věrný svému stylu: soustředí se na konkrétní postavy a v jejich zdánlivě všedních životech odhaluje velkou dávku poezie.

Nezáleží na tom, jakého jste věku, pohlaví, národnosti, náboženského vyznání či sexuální orientace, v tančírně Century jde totiž o jediné - ano, správně, jde tu o tanec. Tančírna je místo setkávání, překonávání obav a objevování nových možností. Víte, že i ve vašem životě existují zavřené dveře? Schválně zkuste vzít za kliku, je dost možné, že nebudou zamčené...

U Fulghuma jsme většinou zvyklí (tedy až na jeho Třetí přání) na fejetony a krátké úvahy. Tahle románová skládačka o pocitech tanečníků a tanečnic, o lehkosti bytí mimo skutečné starosti, je trochu jiná. 

Základ má ale stejný jako všechny jeho ostatní knihy - ani tady autorovi hlavní hrdinové nikdy nepovedou velké vnitřní boje, nebudou řešit existenciální dramata. Budou si vždycky ze života vybírat to, pro co stojí za to žít: lásku, něhu, radost a spokojenost.

Taková radostná, rozevlátá a přívětivá je i Fulghumova tančírna Century, ve které se příběhy odehrávají. V knize hraje roli jakéhosi průsečíku životních přímek několika lidí, kteří se tu z nějakého důvodu setkávají. Každý by tu mohl trpět depresí - to by ho ale nesměl po parketu vést pan Fulghum. Neprokresluje hrdiny, netvoří jejich postavy v zápletkách, nenechává v jednotlivých situacích vyjevit jejich charakter. Když prohlásí, že je někdo hodný, namyšlený nebo okouzlující, nezbývá čtenáři nic jiného, než mu prostě uvěřit.

A teprve pak, když mu bezvýhradně uvěříte, si čtení doopravdy užijete. O tak je ale Fulghum mistr v předávání pocitů. Po dočtení knihy vás totiž prostoupí spokojenost, jako kdybyste právě dotančili tango. Už se nemusíte zabývat tím, zda jste perfektně zvládli každý krůček - zbyde jen ten povznášející pocit z tance samotného.

Hlavních hrdinů vytvořil Fulghum hned několik a všichni se poprvé setkají v Century. Například novinářka Marisol Machado píše o tančírně do španělsko-amerických novin a snaží si zachovat chladný odstup. Nebo je tu právník Aristo Joyce, který by se ale mnohem raději stal tanečníkem a dramatikem. Podrobněji se také seznámíme s vyhazovačem, servírkou, lektorkou tance, diskžokejem a několika účastníky kurzu.

 Všichni se setkávají v místě, které jim dá mnoho - bezpečí, inspiraci, klid, energii, novou naději, ... Tančírna Century jim všem otevírá dveře, o nichž si mysleli, že jsou zamčené. Dodává jim odvahu vzít za kliku a zjistit, že je za těmi dveřmi čeká něco krásného a že projít jimi zas tak těžké není.

Fulghum asi nikdy nenapíše spletitý román s propracovanou psychologií postav a uvěřitelným zráním rozervaných hrdinů. A je to dobře. Tohle mu totiž jde nejlépe, to šíření laskavých návodů na to, kde všude se v životě dá najít štěstí a láska. 

Malé varování na závěr - jakmile si dočtete příběhy z tančírny Century, dostanete neodolatelnou chuť jít si koupit boty na tango a okamžitě se zapsat do nějakého tanečního kurzu. Má rada? Udělejte to!

P.S.: Celou knihu ilustrovala svými obrazy Fulghumova nadaná manželka Willow Bader.