Přelouskáno za poslední měsíce

 Rozhodla jsem se uveřejnit takové malé shrnutí toho nejzajímavějšího, co jsem za poslední měsíce přečetla. Já vím, je toho prachbídně málo. Ale já se docela určitě polepším.

Kdo chytá v žitě (Jerome Salinger)...Tuhle knížku jsem četla pouze za účelem povinného referátu, který mi byl přidělen v hodině literatury. Chtěla jsem jinou, ale bohužel (alespoň tedy zpočátku bohužel) na mě zbyl "jen" Salinger. O žitě jsem věděla jen to, že je to o nějakém mladém klukovi, že je to dílo patřící do americké klasiky 60. let a z ukázky v čítance jsem se dozvěděla, že je to kniha psaná velmi kostrbatým hovorovým stylem (který mě už po několika úvodních stranách začal docela dost rozčilovat). Hlavním hrdinou je šestnáctiletý (nebo sedmnáctiletý, teď si nejsem jistá) Holden Caulfield, který je vyloučen (už zase) z přípravky v Pencey a cestu domů si protáhne o pár dní strávených ve Velkém jablku. Musím se přiznat, že mi hlavní hrdina byl jako člověk absolutně nesympatický a celé to jeho naříkání, záměrná provokace a vypichování jenom toho špatného mi lezly na nervy. Na druhou stranu jsem si okamžitě zamilovala jeho malou sestřičku Phoebe, která se ale bohužel objevila až v závěru knihy. Rozumná jako dospělec a zároveň upřímná tak, jako by dospělý nikdy nebyl, je Phoebe prostě neodolatelná. Takže co k chytání v žitě dodat? Kniha plná protikladů, která vás nakonec bude přitahovat znovu a znovu...

Tři v háji (Halina Pawlowská, Iva Hercíková, Michal Viewegh)... Neobyčejný román, v němž své síly spojili tři přední čeští autoři. A nutno dodat, že velmi úspěšně. Kniha je neobyčejná především v tom, že tahle trojka tvořila knihu dohromady, ale zároveň nezávisle na sobě. Navíc neměli nijak určený příběh, žádnou základní premisu děje. V praxi to tedy vypadalo tak, že se střídali kapitolu po kapitole, přičemž každý navázal tam, kde ten předchozí skončil a rozvíjel román dál podle sebe. Z tohoto pokusu vznikl velmi zajímavý příběh o milostném mnohoúhelníku, o dvou ženách a jednom muži ve středním věku, kteří se navzájem opouštějí, zase se k sobě vracejí, notně se opíjejí a hlavně - hledají sami sebe. Že by krize středního věku? Nejspíš, ale se zdravým nadhledem, vtipem a sebeironií autorům vlastní.

Třetí přání (Robert Fulghum)... Jelikož jsem nadšený "fulghumovec" a každé dílo tohoto bělovlasého dědečka považuji za cenný poklad, nemohla jsem v knihovně kolem regálu s Třetím přáním projít jen tak bez povšimnutí. I když je to kniha o poznání větší a tlustší než je u Fulghuma zvykem, je rovnocenným parťákem všech jeho ostatních výtvorů. Objemnější ji ale ani tak nedělá text samotný, jako spíš velké množství barevných ilustrací, říkánek a veršovánek, a dokonce i notových zápisů. Celý děj je v podstatě založen na myšlence "svědectví". Vlastně je to jedna z lidských potřeb sociálního kontaktu - potřeba mít člověka, který bude němým svědkem našeho jednání a našich zážitků, nebude nás odsuzovat za naše chyby, ale ani chválit za úspěchy.

Prostě jen bude u toho, třeba jen zprostředkovaně. Fulghum tu svému čtenáři mimo jiné také nabízí barvité poznávání cizích krajů, jejich obyvatel a způsobu života. Příběh nás zavede třeba mezi Kréťany, podíváme se do francouzského Giverny (v jehož zahradách jen tak mimochodem vznikla světoznámá díla impresionisty Claude Moneta) a poplujeme po Oxfordských kanálech. Co ještě dodat? Okamžitě přestaňte číst tenhle článek, vypněte počítač a utíkejte do nejbližší knihovny (nebo ještě lépe do nejbližšího knihkupectví) a přečtěte si Třetí přání! Nebudete litovat.

Lekce tvůrčího psaní (Michal Viewegh)... Pozor, dámy a pánové, pokud si myslíte, že si přečtete tuhle malou a útlou knížečku a můžete jít z fleku napsat román, ze kterého se i Hemingway posadí na zadek, pořádně se mýlíte. Lekce tvůrčího psaní je sice příběh inspirovaný skutečnými hodinami tvůrčího psaní na Literární akademii, kde Viewegh občas přednáší, a dokonce i děj se víceméně celý odehrává na těchto lekcích, ale mnohem víc než příručkou pro začínající spisovatele je jakousi sondou do mezilidských vztahů. Na hodinách se totiž setkávají naprosto rozdílní lidé, nesoucí si takové životní příběhy, které by mnohdy ani ten nejnadanější spisovatel nevymyslel...

Sofiina volba (William Styron)... Jedna z knih, která se ke mně dostala v podstatě jen díky nové státní maturitě z češtiny (díky, pane Dobeš!). Tahle úžasná kniha, která se vlastně skládá ne z jednoho, ne ze dvou, ale hned z několika příběhů, které jsou různě pospojované hlavními postavami - Stingem a Sofií - mi doslova vyrazila dech. Přiznávám, že zpočátku mi dílo připadalo trochu nudné - podle mého názoru si klidně mohl Styron to vykecávání se o Stingově práci odpustit, ale budiž. Přibližně od poloviny knihy děj pak nabere nečekaný spád a čte se opravdu jedním dechem. Nádherné dílo. Víc nemám slov.