Vždycky jsem si myslela, že jsem hrozně nezávislá holka. Chci tím říct - nekouřím, nepiju, nefetuju. Myslím si, že není nijak zvlášť těžké ubránit se těmhle svodům. Třeba cigarety - přijde mi to vyloženě odporné. Ani tak nemyslím ten kouř (život ve společnosti mnoha kuřáků mě naučil ho téměř nevnímat), ale spíš tu chuť. Ještě přesněji pachuť. Ale jednou jsem dostala možnost čichnout si k vanilkovému doutníku - a ten voněl moc hezky (i když jen díky té vanilce). Taky mi ještě zavoněl broskvový tabák do vodní dýmky. To je ale asi tak všechno. Dřív, ještě když bylo kouření "cool", jsem na nikoho nepotřebovala dělat dojem "cígem" u pusy a teď, když jsem starší, se už jen směju těm chudákům, kteří netrpělivě čekají na polední pauzu, aby mohli vyběhnout ze školy a zapálit si.
Pití. Jo, už jsem to zkusila, samozřejmě, kdo taky ne. Ale nikdy jsem úplně namol opilá nebyla. Už se mi párkrát stalo, že jsem byla v náladě, ale vždycky to bylo v pohodě. Naštěstí se mi nikdy nepovedlo (a doufám ani nepovede), že bych se třeba probudila a netušila, jak jsem se tam dostala. A jestli mi to chutná...? Jak co. Třeba pivo nijak zvlášť ráda nemám, zatímco brusinkovým Friskem nikdy nepohrdnu. Nebo třeba takzvanou "pampeliškou" (na dno sklenky vaječňák a zalít stoprocentním pomerančovým džusem).
No... ale jak nad tím tak přemýšlím, asi jsem stejně dopadla nejhůř. Jsem totiž závislá na vztazích. Fakt. Zkrátka a dobře žiju tím, že si s někým povídám a jsem někým poslouchána, potřebuju, aby mě měl někdo rád a kdybych byla dlouho (třeba na pustém ostrově) sama, zbláznila bych se. Navíc neustále chci mít pocit, že na mě někomu záleží. Ale už se mi párkrát stalo, že jsem si tak nějak zbyla sama. V posledních (hlavně v posledních dvou) letech se to ale zlepšilo. Tak nějak mi přijde, že jsem v tomhle hodně dospěla. Nepotřebuju mít tuny kamarádů, vystačím si se dvěma třemi opravdickými přáteli. Když se chci někomu svěřit, nepospíchám za kámoškou ve škole, ale místo toho se raději vypovídám mámě. A to nejdůležitější - poslední dva roky se snažím nesoustředit se tolik na to, abych věděla, že někomu na mě záleží, ale aby ten dotyčný věděl, že mně záleží na něm.
Tak.