Lo. Li. Ta.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "-tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.

Byla to Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy ve stoje a v jedné punčošce měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí byla však vždycky Lolitou.

V. Nabokov: Lolita, strana 11

Už jen ty první dva odstavce - i kdyby bylo to jediné, co se Nabokovovi na Lolitě povedlo - tento román vyšvihují o příčku výše nad průměr. Jenže pak se začne odvíjet samotný děj, téma celého příběhu, po kterém se do té doby jen málokdo odvážil sáhnout (a když už, tak v naprosto jiném světle), a Lolita ve své jedné punčošce opět šplhá o několik špršliček výše.

Lolita od Vladimira Nabokova se bezesporu řadí ke špičce světové literatury minulého století. Po vydání v padesátých letech vyvolala poprask a rozpoutala diskuze v nejširších čtenářských vrstvách, které se po přečtení rozdělily do dvou táborů - jedni s románem zásadně nesouhlasí a druzí jsou jím naprosto fascinováni. Pravě tato kontroverze ve spojení se vzletným jazykem a velmi zajímavým slohem způsobila, že se z románu brzy stala klasika a jméno Lolita se dostalo do povědomí pod zcela novým významem.

Lolita byla dvakrát zfilmována - poprvé roku 1962 a podruhé v letech devadesátých. Za prvním filmem stojí režisér Stanley Kubrick (mezi jeho slavné filmy patří třeba Osvícení) a za druhým Adrian Lyne. 

A teď už k samotnému příběhu. Nebudu jej záměrně prozrazovat celý, abyste si pak vychutnali čtení, jen nastíním základní fakta. Hlavní postavou je jakýsi Hubert Hubert, evropský literát, který se po životních neúspěších v Evropě vydal do Spojených států. Domluvil si levné bydlení v domě neznámé ženy, kde měl v plánu pracovat na svých knihách. Humbert nás už od začátku nebalamutí a rovnou se upřímně svěří, že dospělé ženy jej nezajímají a jediná stvoření, která mu nedají spát, jsou děvčátka od deseti do čtrnácti let. Ne však všechna, okouzlit  jej dovedou jen některé, jen nymfičky, jak si je on sám pojmenoval.

Ale pozor, Humbert Humbert není žádný násilník, žádné dívky se proti její vůli nezmocnil - svou vášeň omezuje jen na vysedávání u dětských hřišť a přímému kontaktu se pro jistotu snaží vyhýbat. Jenže pak se stala ta osudová věc, která ho doháněla k šílenství. Žena, která ho k sobě nechala nastěhovat, měla totiž dceru, nymfičku jménem Dolores. Říkala si Lo. Lolita.

Jedná se o složité téma, která nastoluje otázku, zda je "ta věc" (tedy fakt, že měl dospělý člověk vztah s teprve dospívající dívkou) skutečně tak špatná, jak se obecně soudí. Ale Nabokov nás nepřesvědčuje o tom, že jednání Humberta bylo zcela správné. Jen ukazuje, že ani Lolita nebyla bez viny a Humbert zkrátka jen nebyl tak silný, aby té malé svůdkyni odolal.

V závěru knihy si uvědomujeme, že to není tak, že bychom souhlasili s tím, co Humbert dělal. Naopak se shodneme na to, že to bylo špatné. Velmi. Ale nebude se nám to říkat snadno, a to z jednoho prostého důvodu - budeme totiž naprosto chápat, co k tomu Humberta vedlo a budeme mu rozumět. A to se pak jen s těžkým srdcem soudí.

Kdo tedy nečetl, vřele doporučuji ke čtení. Už jen proto, že je to další důkaz toho, jak naše názory mohou být někdy unáhlené a že i věc, která je na první pohled špatností, může mít svou světlou stránku. Nic zkrátka nikdy není tak černobílé...