Jecko | °Ukažte si na ni a zasmějte se

Tomáš Klus - Nina (pořád ještě neumím vkládat youtubová videa... prosím, poraďte mi někdo)

 A je to tu, první prázdninový den po (téměř) dvou měsících usilovné dřiny. No, dobře, trochu přeháním... Vlastně mám spíš pocit, že škola tak nějak ještě doopravdy nezačala. Nebo spíš - ještě jsem nezačala pořádně makat. A to prosím za necelý půlrok maturuju, nehledě na přijímačky na vejšku apod. Příští pololetí bude zkrátka děsivé a já to pořád odsouvám do nejspodnějšího šuplete v mé paměti a dělám, jako by tohle byl jen další obyčejný, nudný školní rok na gymplu... Achjo.

Navíc, teď jsou přece důležitější přípravy na maturitní ples (alespoň se tak celá naše ubohá třída maturantů tváří)! Máme ho první sobotu v prosinci a pokud se všechno vydaří, tak jak má, bude to superúžasné. Navíc, dva dny předtím užijeme bezvadný pobyt v jednom šumavském hotýlku (se saunou, vířivkou, bazénem a bowlingem), který jsme dostali jako sponzorský dar. 

 Hrozně sama sebe štvu, protože prostě nedokážu ušetřit peníze. Chodím na brigádu, dostávám slušné kapesné, ale když si pak chci prohlédnout svou finanční skrýš - je prázdná! A štve mě to tím víc, že znám lidi, kteří si za pár měsíců dokáží nakřečkovat bůhvíkolik tisíc. Asi už ale začínám tušit, čím to je... Kupuju si zbytečnosti. Třeba jen za poslední týden jsem jen tak zbůhdarma utratila část svých železných zásob za nádherně podzimně červený svetr a vanilkové aroma do koupele. Zbytečnosti. Když ony ale udělaly takovou radost... 

 Po dlouhatánské době jsem zkoukla film Věčný svit neposkvrněné mysli. Je to o nesmělém samotáři Joelovi, který jednoho dne potká bláznivou Clementine, co neustále mění barvu vlasů. Zamilují se, chodí spolu. Pak se ale výbušná Clementine rozhodne s Joelem rozejít a aby si na něj náhodou třeba někdy nevzpomněla, podrobí se výmazu paměti na experimentální klinice. Jakmile se to Joel dozví, udělá totéž. Někde uprostřed procesu vymazávání si ale uvědomí, že o všechny ty vzpomínky přece jen přijít nechce... Docela zajímavý snímek, který vás donutí uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se opravdu nechaly jen tak jednoduše smazat všechny vzpomínky na někoho bližního, které si s sebou neseme celý život. A došla jsem k závěru, že by se mi ani trochu nelíbilo být třeba ve čtyřiceti taková "nepopsaná kniha". Lidé zkrátka prožívají příběhy, které jsou jejich nedílnou součástí. Můj názor.

 V Praze byl Robert Fulghum! Přijel sem představit svou novou knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka, která vypráví příběhy z tančírny Century a po které už dlouho strašně moc toužím. Ne jen si ji přečíst, ale taky ji vlastnit. Rozhodně nebude chybět na mém listopadovém seznamu pro Ježíška.

 Byla jsem u kadeřnice. Nechala jsem si o pár centimetrů zkrátit roztřepené konečky a moje vlasy jsou svěží! Jsou krásné! Jsou hladké! Je úžasné, co s nimi dokáží udělat pouhé tři (no dobře, někde čtyři) centimetry a šikovné kadeřnické ruce. Já vím, že je to minimální změna, ale stejně mám super pocit, že je něco jinak. Ještě by to chtělo novou barvu. Uvažuju o temně rudé. 

Dva tipy proti obří nudě, když jste doma a fakt už nevíte coby: 1. vemte obyčejnou čajovou svíčku, zapalte ji a deset minut nechte hořet. Pak sfoukněte knot, počkejte pár vteřin, aby jste se nespálili a poté ponořujte (to asi není správně, že) jednotlivé prsty do vosku. Radši spíš bříška než nehty, čistit nehty od vosku není žádná legrace. Na těch bříškách se vám utvoří úžasně jemňoučká tvrdá vrstvička, kterou pak sloupnete. A můžete pak začít zase odznova. Zábavné, že?:) A za 2. si můžete do wordu stáhnout superskvělé písmo Butterflies, díky němuž budete místo obyčejných písmenek psát maličkaté motýlky a nebo písmo Win Pets 2, které vytvoří kdejaké roztomilé zvířátko (kočku, slůně, ještěrku) v černobílé podobě.