Maturitní dozvuky

 Už se vám stalo,  že vám nějaká chvíle uběhla tak rychle, že jste si ani naplno neuvědomili, že se odehrála? Mně se tohle stalo nedávno, když jsem se prošla po červeném koberci a dostala slavnostní šerpu maturanta. Když si na to teď vzpomínám, vím naprosto přesně, jak jsem se cítila těsně před tím - rozradostněná, že se nám povedlo předtančení, šťastná, protože v sále nechyběli mí blízcí, nervózní, že zakopnu o lem šatů, před zraky osmi set lidí se rozplácnu na zemi a díky korzetu ani nebudu schopná bez cizí pomoci vstát.

Od okamžiku, kdy se ozvala moje písnička (Mr. Robinson od Simon&Garfunkel) mám ale v hlavě pustoprázdno. Zdá se mi, jako bych se od pódia k našemu třídnímu, který nás šerpoval, doslova přemístila - těch pár vteřin, které jsem po koberci šla, uběhlo až neskutečně rychle. Pokud vím, podobný pocit měla pak většina mých spolužáků - a to se týká i předtančení, půlnočního překvapení a vůbec celého večera. Je až komické, kolik jsme si s tím dali práce, kolik času celé maturákové přípravy bez milosti spolykaly a samotný maturitní ples jako by uběhl za pár vteřin.

Byl ale nádherný. Kladné ohlasy na něj máme i teď, ačkoliv se ples konal už na začátku prosince. Především půlnoční překvapení vzbudilo velkou pozornost. Inspirovali jsme se kultovním snímkem The Wall, který je protkaný písněmi hudební skupiny Pink Floyd. Za tklivých tónů Goodbye Blue Sky jsme postavili obří, třímetrovou krabicovou zeď, na níž byl namalován náš "milovaný" gympl. Za mnohem ráznější hudby Another Brick In The Wall jsme pak rázně vpochodovali do sálu a v bílých sádrových maskách a studentských uniformách se nakonec vrhli na jednoho ze spolužáků, který představoval profesora a za mohutného povzbuzování celého sálu jsme ho prohodili naší zdí. Úspěch jsme měli ohromný.

Říkali jsme si, že bychom ten maturitní ples chtěli nejmíň ještě jednou, abychom si znovu užili všechny ty chvíle, které se odehrály tak bleskově, že jsme je sotva stihli postřehnout. Ale nakonec to jeho největší kouzlo nejspíš tkví v tom, že byl jen jeden a žádný jiný už nebude. Napodruhé už by nemusel být tak perfektní...

(Všechny fotografie v článku jsou od našeho dvorního maturákového fotografa Jana Vošalíka. Více se o něm dozvíte třeba na stránkách jeho tvůrčí skupiny Šumák.)