Máj (Karel Hynek Mácha) - obsah díla

Samotným dějem však Mácha tyto vlastnosti popírá. Čtenář se nedočká nepřemožitelných hrdinů, ale obyčejných nešťastníků, kteří dělají docela lidské chyby. Přesto byla tato část jako jediná přijata kritikou poměrně vlídně. 

Autor začíná líčením krásného májového večera, který navozuje příjemné představy o šťastné lásce. Přírodu líčí melodickými verši. Čtenář očekává romantiku; místo toho je mu však představena zoufalá a plačící dívka, Jarmila. 

Jarmila sedí na břehu jezera a je přirovnávána k padlému andělu. Miluje Viléma, vůdce loupežníků, ale nechala se svést jiným mužem. Nyní čeká na Viléma, který ale stále nepřichází. Náhle spatří loďku. Běží vstříc muži, o němž si myslí, že je to Vilém. Z loďky však vystoupí Vilémův přítel. Jarmila se vyděšeně ptá na svého milého a dostává zdrcující odpověď – Vilém se dozvěděl o svůdci své milované dívky a zavraždil jej netuše, že je to jeho vlastní otec, kterého téměř neznal, protože ho jako chlapce vyhnal z domu. Nyní je Vilém ve vězení a druhý den má být za vraždu popraven. Jeho tělo bude vpleteno do kola. Vilémův přítel odchází a nešťastná Jarmila se rozhodne skočit do jezera a utopí se. 

Mácha ukazuje netečnost přírody k lidským osudům. Zatímco ptáci zpívají, květy voní a celá příroda opěvuje čas lásky, lidé umírají a celá příroda je k tomu všemu naprosto lhostejná. 

Druhý zpěv

Druhý zpěv je opět uveden popisem scenérie. Je noc, měsíc osvětluje vězeňskou věž a vítr si pohrává s vlasy vězňů. Vilém sedí ve své cele a přemýšlí. Uvědomuje si, že ačkoliv bude zítra popraven, příroda se stejně bude radovat z nového dne. 

Postupně se Vilém začne v myšlenkách vracet do dob dávno minulých a šťastnějších. Vzpomíná na své dětství a bezstarostné sny, na svou naivitu a blaženou neznalost. Vzpomíná na to, jak byl otcem vyhnán z domu a jak vyrůstal v loupežnické bandě, jejímž náčelníkem se později stal. Vzpomíná na svou slávu a jméno, jímž byl s respektem volán – strašný lesů pán. Myslí také na milovanou Jarmilu a na jejího svůdce, svého otce, jehož už si nepamatoval a kterého ze msty zavraždil. 

Od vzpomínek se Vilém přenáší do současnosti a lká nad svým údělem.

Je přesvědčen, že vlastně nenese za své činy žádnou zodpovědnost, protože všechno již bylo osudem předurčeno. Proto se cítí být obětí a nespravedlivě odsouzeným. 

Vilém toužebně hledí z okna cely a pozastavuje se nad krásou noci a celého světa, kterýzítra opustí. Život mu náhle připadá nádherný. Trápí se myšlenkou, co ho čeká po smrti. Možná, že život je jen sen a když zemře, vše se změní v sen jiný. Autor tím vlastně napadá principy křesťanství. Čas vidí jako svah, po němž se člověk řítí ke smrti a ne jako věčnou spásu, ke které všechno spěje. Stejně tak smrt. Ta je pro něj nicotou, popírá existenci posmrtného křesťanského života, ráje, který má být pro člověka odměnou. Mácha ukazuje smrt jako věčnou prázdnotu, v níž na nás zřejmě nic nečeká. Je pro něj velkou neznámou. Z hrůzných představ Vilém omdlévá. 

Vilém padající do mdlob vzbudí řinkotem svých pout strážného, který k němu přijde, nakloní se k němu a poslouchá, co Vilém v mdlobách šeptá. Strážný je stižen žalem, dokonce se i rozpláče a již nikdy více mu není přáno, aby se smál. 

Vilém je opět sám se svými neveselými myšlenkami a příroda mu odpočítává čas zbývajícího života. 

Zde jsou hlavními aktéry sbory duchů a také okolní příroda. Všichni společně připravují Vilémovi slavný pohřeb a těší se, až se k duchům připojí strašný lesů pán. 

Duchové také naznačují, že po dlouhé době nastane výměna strážce hřbitova, neboť vždy poslední na hřbitově pohřbený musí stát v noci na stráži, dokud ho nevystřídá další. 

Nakonec sbor ohlásí příchod dne a zmizí. 

Začíná popisem krás probouzejícího se dne a přírody. Mlha stoupá nad vrcholky stromů a valí se po jezeře. Rudé slunce vykukuje za horami a má moc probudit přírodu k životu. Ptáci zpívají, květy se rozvíjejí, vlahý větřík ohývá malé stromky. V přírodě ,,...vesel plesá vešken živý tvor", ale přesto je země ,,třísněna krví svého syna." 

Vilém je z bran městečka vyveden na malý pahorek u jezera. Za ním jdou zástupy lidí, kteří volají jeho přezdívku, strašný lesů pán. Vilém stojí pod popravčím kolem a naposledy se rozhlíží po krajině. Pohledem objímá krásné údolí, dub, pod nímž objímal Jarmilu. To vše musí nyní opustit. Zachvátí ho obrovský žal a ani slzám se neubrání. Zakloní hlavu a mluví k zemi, jíž miloval, která mu byla matkou i mučitelkou, k zemi, jež mu byla dána v dědictví. 

Vilémovo tělo je poté vpleteno do kola a Vilém bolestivým způsobem umírá. V posledních verší se pak objevují slova marnosti žití a pomíjivosti všeho. Pominulo dětství, pominul Vilémův život a vše ostatní též jednou pomine. 

Znovu se tu objevuje lhostejnost přírody k lidskému žití a utrpení. 

Znovu nastává večer. Slunce zapadá. V těchto verších je popisována hlavně lítost loupežníků, Vilémových druhů, nad ztrátou jejich vůdce. 

Ve čtvrtém zpěvu se mění vypravěčská forma z er na ich-formu. Uplynulo dlouhých sedm let od příběhu loupežníka Viléma a krásné Jarmily. 

Do kraje přichází poutník, básník (lyrický vypravěč), který se začal vyptávat na kostlivce vpleteného v kole. Hostinský mu vyprávěl příběh, který pak básník sepsal na předešlých stránkách. 

Básník odjel, potloukal se světem, avšak smutek ho na jaře přivedl zpět. Byl večer, opět první máj a rozkvétající příroda šeptala o lásce. Básník seděl pod kolem na pahorku a hleděl do dáli. Vyšel měsíc a ozářil jeho tvář i lebku v kole, jíž se v prázdných důlcích třpytila rosa jako slza. I v očích básníkových byly slzy. Přemýšlel o uplynulém čase a pomíjivosti. Opakují se zde verše z Vilémovy popravy, protože básník cítí to, co Vilém, ztrátu dětství a všeho času. Pak se ale usmívá, ačkoliv má v srdci žal z pohledu do pusté budoucnosti. 

Mládí uplynulo, přítomnost je trpká, cíl neznámý. Kdo takovému srdci poskytne útěchu?