Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Robert Fulghum

1) O všechno se rozděl.

Jelikož se naše škola pravidelně účastní akce Mf Dnes s názvem "Studenti čtou a píší noviny", čas od času i naše třída něco málo sesmolí a odešle do Mladé fronty. Tak jsem se rozhodla uveřejnit svůj "výtvor". Poslední téma znělo: Střet kultur tolerance:

 Celý název téhle zprávičky by měl vlastně znít: Romská škola? Hardcore na entou aneb Reakce na reportáž Ivana Motýla. Zaujal mě totiž článek na stránkách www.tyden.cz, který se čtenářů táže, jaké že to vlastně je být učitelem na romské škole. A dost pesimisticky si zároveň i odpovídá: ,,Neuspěl jsem."

Článek: Jaké to je, být učitelem v romské škole? Neuspěl jsem

Někdy jen chtít zkrátka nestačí

Základní premisa celého příběhu je jednoduchá - investigativní novinář, vystudovaný učitel, se vydává do Základní školy Přemysla Pittra v Ostravě-Přívoze, kde si má vyzkoušet denní chléb učitelů převážně romských dítek. A že to nebude procházka růžovým sadem, to je každému asi hned jasné.

Řekla bych, že tenhle článek je tak trochu výsměchem našemu školství, které sice dává stamiliony (ne, pardon, už jen desítky milionů) na státní maturity a přitom ignoruje ty nejzákladnější potřeby žáků ze "znevýhodněných" prostředí. A taky je jednou z mnoha volavek, které budou asi (bohužel) rychle umlčeny.

Vždyť ono se to přece tak krásně nadává na ty romské povaleče a flákače, kteří ukusují z našich těžce vydřených výplatních pásek. Ale opravdu chtějí být povaleči a flákači? Co kdyby jste, pane Dobeš, místo státních maturit začal sponzorovat nějaký program, který by romské děti víc motivoval ke studiu? Řekla bych, že je to právě laxní přístup ze strany hlavně tedy rodičů (kteří ale vyrostli v tom samém prostředí), otrávených učitelů a v neposlední řadě právě ministerstva školství, které by se mělo snažit lidi už v co nejmladším věku nějak zaujmout. Jak je vidno z reportáže pana Motýla, ne všichni žáci ve třídě byli sprostí nebo agresivní. Někteří se chtěli dozvědět něco nového.

Jenže jen chtít zkrátka někdy nestačí. Je k tomu taky potřeba notná dávka štěstí a příležitosti. A tu zřejmě ministerstvo školství Romům stále poskytnout nehodlá.

 A je tu další nechutně egoistický článek o tom, jak jednou za čtrnáct dní splácám pár slov do známého internetového magazínu.. :)

Profil Jiřiny Bohdalové

Tentokrát jsem od redakce dostala úkol sepsat životopis herečky Jiřiny Bohdalové (3. května 1931), což byl úkol nejen hodně obsáhlý, ale hlavně dost zodpovědný. Jiřina Bohdalová je, přiznejme si, královna českého filmu a popsat její život v několika odstavcích tak, abych nevynechala nic důležitého, není zrovna nejjednodušší. Snad jsem ale nezapomněla zmínit nic podstatného.

Článek je samozřejmě psaný chronologicky, od jejího dětství a několika neúspěšných pokusů dostat se na DAMU přes kariéru učitelky na základní škole až po její krátký pobyt ve vazbě StB. Atakdále...

Největší a nejdůležitější částí článku je pochopitelně její jak divadelní, tak filmová kariéra (ta především). Dozvíte se něco o jejích rolích nejprve v Divadle ABC a poté i v Divadle na Vinohradech. Zjistíte, jaká byla ve filmu Hynka Bočana Smích se lepí na paty a o čem vlastně je thriller Ucho od Karla Kachyni, kde si zahrála hlavní roli společně se svým druhým manželem Radkem Brzobohatým.

Jak všichni (nebo aspoň většina) víte, Jiřina Bohdalová propůjčila hlas mnoha pohádkovým postavičkám z Večerníčku (populárnímu Křemílkovi, Malé čarodějnici nebo třeba skřítkovi Racochejlovi). V článku si můžete přečíst, jak se vlastně k dabingu takových postaviček dostala a kde se naučila tomu typickému nakřáplému hlasu, který na Křemílkovi tak milujeme.

Samozřejmě jsem si neodpustila připomenout jednu z Bohdalčiných nejslavnějších rolí, za kterou získala jednoho ze svých dvou Českých lvů. Mluvím osamozřejmě o Nesmrtelné tetě, která patří k základům české pohádkové kinematografie. A schválně - za kterou roli a v kterém filmu získala Bohdalová toho druhého lva?:)

Dnešek je prvním zářijovým upozorněním, že léto opravdu skončilo. Déšť, zima a mlha. Upřímně řečeno, mně to ani tak nevadí, je to totiž ideální chvíle pro chlupatou deku, tlusté ponožky, horký čaj, knížku a - dobrou hudbu, samozřejmě.

Jelikož jsem před pár dny dostala od kamarádky